Archaická doba

Z období, kdy se v Asii tvořily první civilizace, nemáme z Egypta prakticky žádné zprávy. Víme jen, že přibližně v 6. tisíciletí př. n. l. došlo v celé Africe k výrazné změně podnebí, což přinutilo většinu tamních obyvatel k přesunu z původních sídel směrem k toku Nilu.

Díky této největší egyptské řece se mohli původní obyvatelé plně transformovat v zemědělce, jejichž kalendář během roku diktoval pouze Nil: od listopadu do února lidé pracovali na polích, od března do května sklízeli a od června do října se Nil pravidelně vyléval a přinášel s sebou úrodné bahno, které bylo velmi důležité pro pěstování v dalším roce.

Společnost se začala regionálně hierarchizovat a vznikaly malá knížectví. V Dolním Egyptě se vedle zemědělství začala rozvíjet také řemeslná výroba a Egypťané rozvíjeli zavlažovací zařízení potřebná pro lepší úrodu.

Ve stejnou dobu se začali své civilizace značně rozvíjet Féničané, protože začali zakládat velká města (Týros a Sidón), a Sumerové, kteří mezi řekami Eufrat a Tigris založili města Uruk, Ur, Erida a Kiš. Rozkvětu též doznávají věda (matematika, astronomie) a umění.

Stará říše

(2700 – 2180 př. n. l.)

Ve třetím tisíciletí byl celý Egypt sjednocen Narmerem (Menim) v jednotnou říši. Téměř všichni její panovníci byli udatní válečníci, kteří díky výbojům zajistili zemi rozmach kulturní i hospodářský. Většinu bojů soustředili především na jih do Núbie (dnes území Súdánu), odkud zpět přiváželi zlato, měď, slonovinu a otroky.

Právě ve Staré říši vznikla tradice stavění pyramid jako míst posledního odpočinku králů. Na vybudování těchto obrovských hrobek pracovaly tisíce lidí – otroků i rolníků (v době, kdy jejich pole byla zaplavena Nilem). S otroky bylo samozřejmě zacházeno velmi špatně, ale rolníkům byly za práci přidělovány potraviny, oblečení, masti apod.

Nejslavnější pyramidy se nacházejí v Gíze, kterou si pro své hrobky vybrali tři vládcové 4. dynastie – Chufu, Rachef a Menkaure. (Menkaure má podle všeho na svědomí i známou sochu )

Vůbec nejstarší egyptskou pyramidu je ale možné nalézt v Sakkáře. Byla postavena faraonu Džoserovi pocházejícímu ze třetí dynastie vládců. Postavil ji slavný architekt, lékař, vizionář, umělec a podle některých i mág Imhotep. Za své dílo byl Egypťany oslavován a po smrti dokonce časem získal status boha.

Na konci 3. tisíciletí př. n. l. došlo k výraznému zvýšení moci šlechty a s tím spojenému rozpadu centrálního řízení státu, k povstání obyvatel na jihu a k hladomoru, což všechno dohromady zapříčinilo v podstatě konec Staré říše.

První přechodné období

(2179 – 2071 př. n. l.)

Jelikož v tomto období egyptskou společností zmítaly sociální nepokoje a hérekleopolská dynastie se snažila zemi neúspěšně sjednotit, nedochovalo se příliš záznamů, podle kterých by odborníci mohli konstatovat jednoznačné závěry.

Střední říše

(2070 – 1790 př. n. l.)

Na konci 10. dynastie byli neúspěšní hérakleopolští panovníci poraženi rodem z Théb, kterému se zemi podařilo sjednotit. Díky tomu se započala éra Střední říše. Přesto však docházelo k rozbrojům a vláda byla znovu stabilizována až během 12. dynastie proslavené rozkvětem obchodu. Války se vedou především s Libyí a Núbií.

Nejvíce státotvorným faraónem byl zřejmě Senvosret III., který provedl změny ve státní správně vedoucí k posílení moci státu uvnitř i za hranicemi. Za jeho vlády byl též postaven pyramidový komplex v Dahšúru.

Ke konci 12. dynastie ztrácejí její členové moc. Následné pronikání kočovných semitských kmenů na území Egypta způsobuje konec Střední říše.

V tomto období byl sepsán Chammurapiho zákoník (nejstarší zápis trestního, majetkového, rodinného a dědického práva).

Druhé přechodné období

(1789 – 1581 př. n. l.)

V průběhu Druhého přechodného období vládlo celkem pět nepříliš úspěšných dynastií (13. až 17.). Země ekonomicky i kulturně upadala a navíc čelila pronikání Semitů a Hyksósů. Tím nejdůležitějším ale bylo, že Hyksósové do Egypta přinesli mnoho technologických novinek – např. dvoukolové válečné vozy, zbraně z bronzu (do té doby měděné), přilby a luky.

Nová říše

(1580 – 1090 př. n. l.)

Na začátku Nové říše a ještě před ní navázal Egypt čilé obchodní styky s řeckými Mykénami proslulými architektonicky velmi významnými svými kamennými paláci. Za vznik vděčí Nová říše panovníkovi Ahmosi I., kterému se podařilo porazit a vytlačit Hyksósy zpět do oblasti dnešní Sýrie a Palestiny.

V této době Egypt doznává díky kořistem z dobytých území vůbec největšího kulturního rozmachu. Faraónové přestali budovat pyramidy a nechávají se pohřbívat do skalních hrobek v Údolí králů. Vedle panovníka se k moci dostává také kněžstvo.

V tomto období Mojžíš vyvedl Židy z Egypta a během putování do země zaslíbené prý obdržel Desatero. O dvě stě let později přicházejí na scénu David a Goliáš, král Šalomoun a trojská válka.

Významní panovníci

Hatšepsovet

Hatšeptovet byla ženskou farónkou a vládla v 18. dynastii jako pátá. Dříve stát řídila jen jako regentka svého syna Thutmose III., ale i po tom, co dospěl, se rozhodla vlády nevzdat. Podnikala obchodní výpravy do Puntu (říše rozkládající se na území dnešního Somálska). Z kulturního hlediska je zřejmě jejím nejvýznamnějším počinem stavba chrám v Džeser-džeser.

Thutmos III.

Přestože se Thutmos dostal kvůli jeho matce k moci později, je považován za největšího válečníka v historii Egypta. Díky jeho četným vojenským výpravám se Egyptská říše rozšířila o Lýbii, Núbii a část Sumeru. Stejně jako jeho matka je znám díky významným architektonickým památkám – mimo jiné např. rozšířením chrámu v Karnaku.

Achnaton

Amenhotep IV. nebo také Achnaton, 10. faraón 18. dynastie, je znám především díky jeho krásné ženě Nefertiti zásadním náboženským reformám, které provedl. Zakázal mnohobožství a přikázal uctívat jediného boha Atona (později ztotožňovaného s bohem Re). Jako náboženské gesto nechal pro Atona dokonce vybudovat úplně nové město Achetaton (dnes El-Amarna). Po smrti „kacířského krále“ se však Egypťané vrátili zpět k tisícileté tradici mnohobožství.

Tutanchamon

Mladý Tutanchamon se nebyl pro historii starého Egypta příliš důležitým panovníkem, ovšem jeho jméno se rozšířilo po celém světě po objevu jeho hrobky v Údolí králů v listopadu 1922 – ta je totiž naprosto unikátní tím, že jako jediná v Egyptě dosud objevená pohřební místnost nebyla vykradená. Kromě sarkofágu s Tutanchamonovou mumií byl nalezen poklad nevyčíslitelné ceny, jehož součástí byla i zlatá pohřební masa. Část nalezených předmětů stále zůstává v Káhirském muzeu, ostatní jsou někdy k vidění v putovních výstavách.

Ramesse II.

Ramesse II., třetí panovník devatenácté dynastie, je známý především díky bojům s Chetity o Palestinu a Sýrii (jeho bitva u Kadeše vedla k podepsání první mírové smlouvy na světě) a stavitelskou činnost (postavil mnoho měst a chrámů – tím nejvýznamnějším je chrám v Abú Simbel se čtyřmi jeho sochami).

Třetí přechodné období

(11. – 6. století př. n. l.)

Ještě předtím než Romulus a Rémus v 8. století založili město Řím, vliv Egypta na jiné říše značně upadá a díky nájezdům mořských národů se později samotná země rozděluje na dvě části – na jihu má velký vliv Núbijská říše, na severu vládnou kněží. Zemi stabilizuje v 5. století až 26. dynastie (Sajská dynastie).

Pozdní doba

(5. stol. př. n. l. – 18. stol. n. l.)

V roce 525 př. n. l. se Egypt stal částí velké Perské říše, v té době mu tedy vládli i panovníci jako Dáreius I. či Xerxes. Až v roce 332 př. Kr. se faraónem stal Alexandr Veliký, po jehož smrti nastoupili na trůn Ptolemaiovci. A je to právě Ptolemaios I., který nechal postavit známou Alexandrii.

Doba římská

(30 př. n. l. – 395 n. l.)

V roce 30 př. n. l. ztrácí vládu nad Egyptem poslední královna Kleopatra VII. Kdysi mocný Egypt se tak stává pouhou provincií římské říše a je spravován dosazovanými zástupci.

Doba byzantská

(395 – 640 n. l.)

Po rozpadu římského impéria zůstává Egypt příslušný k říši Východořímské a hlavním městem je tedy pro něj Konstantinopole, ale ve skutečnosti je dále spravován z Alexandrie místodržiteli císaře.

Doba arabská

(640 – 1517 n. l.)

V roce 640, když se vlády nad Egyptem zmocnil Amr Ibn al-Ás Pélusia, se začíná v Egyptě šířit islám. Všichni křesťané zemi, kteří se rozhodli k islámu nekonvertovat, byli nuceni k založení vlastní koptské církve a uchýlili se do klášterů v poušti. Země postupně z východu přijímá arabskou kulturu. Ve 12. století byl Egypt na krátkou dobu dobyt křižáky, ale své pozice dlouho neudrželi, a proto se museli stáhnout.

Doba osmanská

(1517 – 1798 n. l.)

V roce 1517 n. l. byl Egypt dobyt Turky, díky čemuž se v zemi začne významně rozvíjet obchod. Současně s rozmachem osmanské říše směrem do Evropy ale Egypt ztrácí na významu a dochází zde dokonce k povstáním, díky kterým si Egypt získal určitou autonomii.

Nová doba

(1798 – 1952)

V roce 1768 území Egypta dobyl Napoleon Bonaparte. V té době se poprvé Evropané ve větší míře díky kresbám Napoleonova dvorního malíře dovídají o pyramidách, Sfinze a dalších egyptských architektonických skvostech. Napoleonovi se podařilo v místních vzbudit silné nacionální cítění, což nakonec vedlo k nástupu Mohameda Alího k moci.

V 19. století se o Egypt zajímají obchodní společnosti z Velké Británie a z Francie, především pak kvůli možnosti zkrácení dopravy zboží z Asie. V roce 1859 získal Francouz de Lesseps povolení od chalífy povolení ke stavbě Suezského průplavu, ovšem po jeho dokončení jej zkupují Britové.

Až do roku 1914 byl Egypt oficiálně součástí osmanské říše, i když jej v podstatě řídili Britové. Teprve se začátkem 1. světové války můžeme mluvit o britském protektorátu. Později získal Egypt jistou samostatnost, a proto se na začátku 2. světové války stavěl jako spojenec Velké Británie. V průběhu konfliktu však místní začali sympatizovat více s fašisty, které začínají podporovat. Jejich protibritskou vzpouru ukončila až porážka nacistického generála Rommela v tankové bitvě u al-Alamejnu.

Moderní doba

(od 1952)

V červenci 1952 došlo k revoluci, která vedla ke vzniku arabské republiky. V červenci o čtyři roky později plukovník Násir znárodnil Suezský průplav.

Egypt začal podnikat akce proti Izraeli a Britové a Francouzi na to reagovali bombardováním egyptským měst. Do konfliktu se zapojil i Sovětský svaz a OSN. V roce 1967 v Šestidenní válce porazil některé okolní arabské země a získal tak na Sinajském poloostrově rozsáhlá území. Období konfliktů skončilo v roce 1979 díky podepsání mírové smlouvy.

Díky prezidentu Mubárakovi patřil Egypt v období první války v Perském zálivu mezi hlavní členy antiirácké koalice. V devadesátých letech se politická situace značně uvolňuje a majetek znárodněný v 50. letech se dostává do rukou soukromých vlastníků. Země dodnes prodělává postupné změny a z Egypta se tak stává demokratická republika.